Z historie

Při Městském kulturním středisku v Kojetíně působí tvůrčí skupina „Signál 64“. O vzniku tvůrčí skupiny se můžeme dočíst v prvním svazku kroniky „Signálu 64“, kam zapsal vzpomínky kojetínského fotografa Svatopluka Spáčila kronikář Jožka Bíbr:

Počátky vzniku naší skupiny se datují někdy kolem roku 1955, kdy došlo k prvním tvůrčím stykům mezi mnou, ing.arch. Jaroslavem Kačírkem a Jožkou Bíbrem.Spolupracoval jsem tehdy s Jardou Kačírkem na dokumentaci výstavby kojetínského stadionu a navíc nás pojili stejné zájmy o fotografii a film, i když se Jarda věnoval především kresbě a malbě.

Jožka Bíbr, který byl v tu dobu posluchačem Školy uměleckých řemesel v Brně, upravoval graficky mé fotografické cykly a psal texty k fotografickým souborům „V srdci Hané“, „Cesty za krásou“, „Podzimní pastorále“ a jiné. Byly to tehdy vlastně prvopočátky naší kolektivní tvorby, která pokračovala intenzivněji, až se Jožka po absolvování ŠUŘ natrvalo vrátil do Kojetína a začal pracovat jako výtvarník v prostějovské Tvorbě.

V létě roku 1960 jsme s Jardou Kačírkem trávili svou dovolenou na cestě kolem Čech, ze které jsme přivezli množství fotografického a filmového materiálu a Jarda navíc několik pastelů a skic. V září téhož roku založil Jožka Bíbr při Osvětové besedě v Kojetíně výtvarný kroužek, který vedl až do roku 1970. Naše vzájemná spolupráce pokračovala, setkávali jsme se častěji a pracovna kojetínského fotoateliéru byla tehdy vžitým styčným místem, kde jsme vedli dlouhé debaty o kumštu. Při těchto hovorech vznikla poprvé myšlenka soustředit v Kojetíně zájemce o výtvarnou činnost a utvořit kolektiv, který by své práce předkládal veřejnosti.

Začátkem roku 1961 jsem ukončil práci na přípravě své autorské výstavy fotografií, kterou téhož roku uspořádala Osvětová beseda v Kojetíně ve spolupráci s družstvem FOTOGRAFIA Olomouc. Výstava, jejíž koncepci navrhl a instalaci provedl akademický sochař docent Stanislav Hlobil, měla příznivý ohlas, zvláště u kojetínských fotografů amatérů, se kterými jsem se na její závěr setkal na přátelské besedě. Ještě týž den byl při OB v Kojetíně ustaven fotografický kroužek. Aktivita jeho členů byla obrovská. Scházeli se pravidelně každý týden, besedovali nad svými pracemi a začali vydávat FOTONOVINY, které měly výbornou úroveň.Došlo také k navázání družby s fotografickým kroužkem Spojeného závodního klubu tehdejšího n.p. Technoplast v Chropyni a kojetínská osvětová beseda uspořádala pro oba kolektivy sérii přednášek a praktických cvičení, ve kterých jsem se snažil zasvětit adepty fotografického kumštu do všech tajů výtvarné fotografie. Po roce existence fotografického kroužku byla v Kojetíně uspořádána pozoruhodná výstava prací jeho členů, kterou recenzoval můj kolega fotograf z Valašského Meziříčí.

Koncem roku 1961 byl založen při OB v Kojetíně ještě také filmový kroužek, ve kterém začala pracovat převážná část fotokroužku. Postupně byla uspořádána řada přednášek a besed o amatérském filmu a jeho tvorbě od napsaní filmové povídky, literárního či technického scénáře až po práci s kamerou při vlastním natáčení. Členové filmového kroužku pracovali svými kamerami formátu 8 mm převážně na rodinném filmu. Společným dílem pak měl být dokument o stavbě kojetínského vodovodu režiséra Františka Babiánka, který se žel nepodařilo dokončit.

Tehdy také vznikla myšlenka natočit podle jednoho mého fotografického cyklu hraný film. Byly to „CESTY ZA KRÁSOU“, které jsem literárně a technicky zpracoval do filmového scénáře. K tomuto rozhodnutí přispěla také skutečnost, že filmový kroužek získal převodem kmenového jmění z kojetínské jedenáctiletky zbrusu novou šestnáctimilimetrovou kameru PENTAFLEX a z národního výboru byl osvětové besedě převeden zvukový promítací přístroj CLUB 16.

Během práce na filmu „CESTY ZA KRÁSOU“ se utužily společné zájmy o výtvarné umění a bylo rozhodnuto utvořit v Kojetíně tvůrčí skupinu. Naše původní představy, úvahy a hovory o umění dostaly tak svůj konkrétní tvar. K přípravné schůzce došlo ke konci roku 1963 a zúčastnil se jí Jožka Bíbr, Ing.arch. Jaroslav Kačírek, Jan Sýkora, František Daněk a Svatopluk Spáčil. Bylo uvažováno o názvu skupiny. Z navrhovaných: FOP – což znamenalo fotografie, obrazy, plastiky, přes HORIZONTÁLU, SPIRÁLU a VERTIKÁLU až po SIGNÁL, kterýžto název nakonec zvítězil. Ustavující schůze skupiny se konala začátkem ledna 1964 a tento letopočet byl vtělen do názvu skupiny. Kojetínská veřejnost byla s jejím vznikem seznámena v dubnu téhož roku v kulturním pořadu „ŽIVÉ NOVINY“, který byl uspořádán Osvětovou besedou v rámci předvolební kampaně v sále Kulturního domu Kojetín. Při této příležitosti jsme nainstalovali malou výstavku kreseb Jožky Bíbra a fotografií Františka Daňka.

Během roku 1964 vstoupili do skupiny ještě dva další zájemci: Ing.arch. Boleslav Leinert, výborný kreslíř a malíř a Rudolf Ludvík, výtvarník z Kroměříže. Bylo rozhodnuto uspořádat z dosavadních prací členů ustavené tvůrčí skupiny výstavu, která měla být zahájena v září 1964. Tento záměr se ale z technických důvodů neuskutečnil. František Daněk odmítl odklad výstavy, přerušil se Signálem styk a ustavil z členů kojetínského fotografického kroužku další tvůrčí skupinu, která se jmenovala „START“. Tato skupina se pak po několik let pravidelně scházela, členové hodnotili navzájem své práce a nejlepší z nich vystavovali ve své skříňce na náměstí. Skupina START později zanikla, aniž kdy uskutečnila samostatnou výstavu prací svých členů.

První výstava prací členů tvůrčí skupiny „Signál 64“ byla zahájena v neděli 25. dubna 1965. Úvodní slovo vernisáže pronesl PhDr. Gustav Vožda, tehdejší ředitel Vlastivědného muzea J.A.Komenského v Přerově a jeho projev vyslechlo asi šedesát zájemců o výtvarné umění . Vystavovali tito autoři Josef Bíbr – kresby, akvarely, oleje, Ing.arch. Jaroslav Kačírek – oleje, kresby, Ing.arch. Boleslav Leinert – kresby, akvarely, pastely, Rudolf Ludvík – monotypy, oleje, plastiky, Svatopluk Spáčil – fotografie, Jan Sýkora – fotografie, oleje.

Jestliže chceme po letech hodnotit tuto první výstavu „Signálu 64“, můžeme konstatovat, že byla kojetínskou veřejností přijata se zájmem, což dokládá skutečnost, že ji shlédlo něco přes 800 návštěvníků. Na tehdejší dobu a prvou výstavu dosud málo známé skupiny to byl výsledek víc než slušný. Podpisový sešit, kde návštěvníci sdělovali své dojmy z výstavy se bohužel nedochoval, což jako dokument v kronice Signálu citelně chybí.

Mimo přípravu a práce na exponátech první výstavy nepřestala skupina pracovat v oblasti filmové tvorby. Vzniklo tak Filmové studio Signál 64 a do tvůrčí skupiny vstoupil Jiří Rumplík, vynikající hudebník a zvukový technik, jako hudební režisér. V letech 1964 a 1965 natočilo filmové studio dokument „MY A SATURNIN“. Tento snímek na 8 mm filmu popisoval zábavnou formou stavbu hausbótu „SATURNIN“, do které se pustili Honza Sýkora a Džán Rynda. Jirka Rumplík film mistrně ozvučil a hausbót „SATURNIN“ se později stal nejen místem, kde se členové Signálu 64 scházeli a bavili, ale byl také neocenitelným pomocníkem při realizaci řady filmů, které skupina v pozdějších letech natočila.

V květnu 1966 se uskutečnil mezinárodní závod kajaků a pramic ve sjezdu řeky Dunajce v Polsku na trase Nowy Targ – Nowy Sacz. Tohoto závodu se již tradičně zúčastnili vodáci TJ Slavoj Kojetín a tvůrčí skupina Signál 64 pořídila z této atraktivní události filmový dokument s názvem "XXV. DUNAJEC". Film měl premiéru v kojetínské sokolovně téhož roku na podzim u příležitosti tradiční vodácké „Žaby“. Vodáci, kteří v tomto závodě vystupovali nejen jako sportovci, ale i jako filmoví herci, si při projekci zavzpomínali na úspěšné boje s divokým Dunajcem, na krásu okolní přírody z pohledu kamery umocněné působivou hudbou, jak ji opět mistrně namíchal Jirka Rumplík.

Prvním hraným filmem nově utvořeného Filmového studia Signál 64 byl film „LÁSKA NEBESKÁ“. Na podzim roku 1966 byla „LÁSKA NEBESKÁ“ uvedena na meziklubové soutěži amatérských filmů mezi městy Olomouc, Přerov a Ostrava v ZK n.p. Drogerie v Olomouci. Film byl promítnut mimo soutěž, ale na všechny přítomné zapůsobil „jako bomba“. Pro svou kvalitu pak byl pak vybrán do celostátní soutěže filmu s rodinnou tématikou „Přerovská revue amatérských filmů PRAF 1967“ v Přerově, kde obdržel cenu za kameru. Na okresní soutěži ZUČ získal 1.cenu a byl pak promítnut na závěr roku 1966 při zasedání Rady MěstNV v Kojetíně. Po jeho shlédnutí rozhodla městská rada poskytnout naší tvůrčí skupině finanční dotaci k realizaci dalších filmů, což byla ostruha do slabin našeho oře tvořivosti.

Ta na sebe nedala dlouho čekat. Na našem „tvůrčím stole“ ležel již další námět Jana Sýkory nazvaný „LÉTO S MONIKOU“. V tu dobu bylo také doplněno technické filmové zařízení studia o dva kusy velkých odrazných desek pro filmování v exteriéru, pro které vyrobil posuvné kovové stojany další náš příznivec František Tomek. Honza Sýkora zhotovil sololitové skládací plochy, které jsme polepili hliníkovou fólií. Desky výtečně pomohly při osvětlování natáčených scén a přispěly tak k perfektnímu obrazovému zpracování, které nám ostatní amatérské filmové kroužky mohly jen závidět.

Skupina tehdy žila bohatým tvůrčím životem a vázala na sebe mnoho příznivců z řad mladých i dříve narozených občanů města, kteří s chutí napomáhali tehdy atraktivnímu rozmachu amatérského hraného filmu. Do Kojetína začali dojíždět filmoví amatéři, aby získali zkušenosti především ve filmové technice a laboratorním zpracování. Tato setkání byla pro obě strany užitečná – tvůrčí skupina začala mít v oblasti amatérského filmu svůj „zvuk“ a kameraman Svatopluk Spáčil se stal členem Okresního poradního sboru pro amatérský film.

V tomto období byl za řádného člena tvůrčí skupiny přijat i jeho syn Jiří, který prokázal svou způsobilost jednak úspěšným umístěním svých fotografií na Okresní soutěži ZUČ v oboru fotografie, která se konala 5. září 1965 v Kojetíně a také tím, že pracoval jako asistent kamery při realizaci všech dosud natočených filmů skupiny.

V první polovině roku 1967 byla Okresním poradním sborem pro amatérský film vyhlášena již tradiční meziklubová soutěž mezi městy Ostravou, Olomoucí a Přerovem o nejlepší amatérský film. Tentokrát bylo určeno šest témat: „Volná sobota“, „Všední den“, „Vaudeville“, Psychologické okamžiky“, „Les“ a „Fantazie dětí“. Téma „Vaudeville“ (čti vudvil – tj. lehká zápletka) nebylo za Přerov obsazeno, což regule soutěže nedovolovala. Okresní poradní sbor požádal naši tvůrčí skupinu o pomoc a tak doslova přes sobotu a neděli vznikl náš další hraný film s názvem „PF 196?“. Autor námětu a scénáře, režisér Signálu Honza Sýkora, svěřil jedinou mužskou roli Janu Ryndovi, který perfektně a pravdivě rozehrál postavu osamělého muže, oslavujícího Silvestra. „Ženskou“ roli v tomto filmu s úspěchem vytvořila Ryndovic fenka Žolina, která měla k hlavnímu představiteli svůj osobitý vztah. Jako kameraman debutoval v tomto snímku nejmladší člen Signálu Jiří Spáčil, tehdy žák Odborné fotografické školy v Prostějově. Film „PF 196?“ si spolu s „MONIKOU“ odnesl z této soutěže ve své kategorii palmu vítězství.
 

FIFESI 1968

Po úspěších, kterých dosáhla tvůrčí skupina „Signál 64“ na soutěžních kolbištích amatérského filmu, bylo rozhodnuto předstoupit před veřejnost města dvěma večery našich filmů, kterým jsme dali název „FIFESI“ tj. Filmové fejetony Signálu. Redakce Kojetínského kulturního kalendáře uveřejnila v jeho lednovém čísle v roce 1968 rozhovor se Svatoplukem Spáčilem o filmové tvorbě Signálu i o uvedení „Fifesů“ ve dnech 24. a 25. ledna 1968, což značně přispělo k popularizaci této kulturní akce naší skupiny. Vstupenky na oba večery, které dala Osvětová beseda do předprodeje, byly již v pondělí 22. ledna zcela vyprodány, takže při slavnostní zahajovací projekci byl vstup do sálu Okresního domu doslova obležen dalšími zájemci. Pořadatelé byli nuceni prodat téměř další stovku vstupenek k stání a ještě se na mnohé nedostalo. Slavnostního zahájení se zúčastnili představitelé města s předsedou MěstNV Radoslavem Doleželem, který předal tvůrčí skupině Čestné uznání Rady MěstNV za rozvoj kulturní činnosti v Kojetíně a finanční odměnu 1.500,- Kčs, která byla převedena na konto Osvětové besedy.

Filmový večer vtipně uváděl a herce i tvůrce představil Vladimír Novotný, tehdy vedoucí odboru kultury ONV v Přerově, který si jako člen Hanácké scény zahrál ve filmu „CHTÍČ“. Úspěch představení předčil naše očekávání a filmy měly u diváků takový ohlas, že na druhý den 25. ledna byl sál opět nabit „k prasknutí“ a řada lidí zase smutně odešla, poněvadž i vstupenky k stání byly znovu vyprodány. Rozhodli jsme se proto uspořádat v příštím týdnu další dva večery se stejným programem. Stojí za zmínku, že vedoucí kojetínského kina přišla na Osvětovou besedu protestovat, poněvadž ve dnech projekce našich filmů byl sál kina poloprázdný.

„FIFESI“ uvedly pět našich filmů: „XXV. DUNAJEC“, „LÁSKA NEBESKÁ“, „LÉTO S MONIKOU“, „PF 196?“ a „CHTÍČ“. Vlastní technika promítání byla tehdy dost složitá. Promítali jsme takzvanou dvoupásovou metodou – zvuk byl nahrán na magnetofonový pásek a synchron se u „osmiček“ prováděl pomocí stroboskopu. U „šestnáctek“ jsme museli spoléhat na náhodu a přehrávat výhradně na magnetofonu, kterým byl zvuk nahrán.

Výtěžek vstupného ze všech filmových večerů a finanční odměna města nám umožnily objednat nanesení magnetické zvukové stopy přímo na filmy zvuk byl dodatečně přepsán synchronně. Doplnili jsme také zásoby filmového materiálu, poněvadž další náměty čekaly na zpracování.

V oblasti kresby a malby tvořili jednotliví členové odděleně, mimo Jožky Bíbra, který ze své profese výtvarníka prakticky jako jediný přispěl svým tvůrčím podílem při realizaci všech filmů „Signálu 64“. Nadále vedl ideově a umělecky Výtvarný kroužek při Osvětové besedě v Kojetíně, který jeho zásluhou dosahoval velmi solidní úrovně. Na podzim roku 1963 odešel z prostějovské „TVORBY“ do propagace n..Technoplast v Chropyni, kde v té době pracoval Rudolf Ludvík, absolvent Uměleckoprůmyslové školy v Uherském Hradišti, pozdější člen tvůrčí skupiny „Signál 64“. Činnost na tomto pracovišti obohatila Bíbrovu tvorbu o plastiky a reliéfy z PVC a také dala další podnět k založení „Signálu 64“.

V roce 1967 byla ve spojeném závodním klubu „Technoplast“ v Chropyni instalována výstava obrazů, grafiky, plastik a keramiky profesionálních výtvarníků, absolventů uměleckých škol. Mimo autorů Václava Johanuse, Petra Pálky, Miroslava Hanáka, Heleny Rochové a Petra Šobra, se zde představili svými pracemi také Jožka Bíbr a Rudolf Ludvík, v tu dobu již řádní členové naší tvůrčí skupiny.

V říjnu téhož roku uspořádal kojetínský výtvarný kroužek v sále Osvětové besedy rozsáhlou, v pořadí již třetí výstavu prací svých členů. Vedle výtvarných děl svých svěřenců zde vystavil 27 obrazů a dvě plastiky také Jožka Bíbr. Ostatní členové „Signálu“, kteří pracovali v oblasti kresby a malby, tvořili nadále zcela odděleně a žádných výstav se v roce 1965, mimo zahajovací výstavu „Signálu“, nezúčastnili.

Pokud se týká členů, kteří se zabývali fotografickou tvorbou lze konstatovat, že nejčileji si vedl František Daněk. Jeho fotografie byly vystavovány na okresních výstavách v rámci ZUČ a také pravidelně vybírány pro celostátní kola této soutěže. Jeho práce reprezentovaly československou amatérskou fotografii na Mezinárodní výstavě „Fotosalón Vítkovice“ v Ostravě a byly součástí putovních map mezi fotografickými kroužky v Československu.

Pilně tehdy fotografoval a také kreslil a maloval všestranně nadaný režisér našeho filmového studia Jan Sýkora. Jiří a Svatopluk Spáčilovi, mimo hlavní činnost v tvůrčí skupině, kterou byla kameramanská tvorba, se pravidelně zúčastňovali profesionálních fotografických soutěží a výstav, pořádaných výrobními družstvy a fotografickou činností v Československu i v zahraničí.

Jubilejní rok 1974, ve kterém se skupina „dožila“ deseti let svého trvání, zastihl její členy v pilné přípravě tohoto výročí. V původní úvaze se počítalo s uspořádáním II. Filmových fejetonů Signálu v sále Okresního domu, které by doplnila výstava fotografií nejpilnějšího člena skupiny Františka Daňka. Některé naše filmy nebyly však dokončeny, takže bylo rozhodnuto uspořádat tuto akci až v jarních měsících příštího roku, kdy vycházelo plných deset let od vernisáže první členské výstavy „Signálu“. V dubnu 1974 byl svolán celý členský kolektiv, který nakonec rozhodl uspořádat druhou členskou výstavu všech tvůrců „Signálu 64“ v měsíci březnu 1975 v sále Okresního domu a souběžně s touto výstavou uskutečnit v sále Mistrovské zemědělské školy v Kojetíně naše II. Filmové fejetony Signálu.

Slavnostní vernisáž výstavy se konala v úterý 18. března 1975 v 17 hodin. K účastníkům, kteří zcela zaplnili zbylé prostory sálu, úvodním slovem promluvil předseda Okresního poradního sboru pro amatérský film, člen tvůrčí skupiny „TRIANGL“ ZK Přerovských strojíren, Petr Němeček. V kulturním pořadu účinkoval známý interpret z Čs. rozhlasu a televize, čtyřnásobný mistr světa ve hře na foukací harmoniku a dávný příznivec naší tvůrčí skupiny, Lubomír Pleva. Výstavu, která byla ukončena 31. března, navštívilo 710 diváků a její exponáty vzbudily příznivý ohlas.

Tentýž den, dvě hodiny po vernisáži výstavy, byly v sále Zemědělské mistrovské školy v Kojetíně slavnostně zahájeny II. Filmové fejetony Signálu. Tento první filmový večer byl určen pro naše hosty vernisáže a také samozřejmě pro všechny, kdo se na činnosti našeho filmového studia během uplynulých deseti let jakkoliv podíleli. Čestné vstupenky obdrželi všichni herci našich filmů, včetně svých rodinných příslušníků, interpreti veršů a komentářů, všichni ti, kdo pracovali ve filmovém štábu jako technici a také oficiální hosté z řad představitelů města a okresu.

Úvodní slovo pronesl opět Petr Němeček a ve svém projevu zhodnotil činnost našeho filmového studia i jeho umělecký vliv na tvorbu amatérských filmových kolektivů i jednotlivců, a to nejen v přerovském okrese. Ředitelka Okresního kulturního střediska v Přerově, Alena Karasová, nám pak předala Čestné uznání za úspěšnou činnost v oblasti amatérské filmové tvorby. Uvedli jsme sedm našich filmů: „Když byla Haná rozkévaná“, „Černomořská pohlednice“, „Léto s Monikou“, „Chtíč“, „Májové leporelo“, „Bonyboy“ a dokument „Pozor, natáčíme!“. Největší ovace, což jsme trochu předpokládali, sklidil film „Bonyboy“, který byl v Kojetíně na veřejnosti uveden vlastně poprvé.

Další čtyři filmové večery, určené pro občany města a okolí, byly zcela vyprodány a šestý večer jsme uspořádali pro posluchače Zemědělské školy, jako dík za nezištné poskytnutí sálu jejich učiliště. Všechny večery slovem provázel člen Hanácké scény Vladimír Novotný a spočítaná účast včetně zahajovacího večera a projekce pro posluchače školy přesáhla tisíc diváků.

Po členské výstavě k 10 letům tvůrčí skupiny a II. Filmových fejetonech, kteréžto dvě akce zaznamenaly velký ohlas u kojetínské veřejnosti, nebývalým způsobem vzrostla tvůrčí aktivita všech členů „Signálu 64“. Toto období se dá nazvat jakousi „renesancí“ původně zamýšlené tvůrčí činnosti jednotlivých členů skupiny v různých oborech výtvarného umění a v pořádání výstav. O vstup do kolektivu „Signálu 64“, který v tu dobu čítal devět členů, začali projevovat zájem amatérští i profesionální tvůrci přerovského a prostějovského regionu.
 

„GALERIE FORTNA“

Náhodný výstřižek z časopisu, který zobrazoval výstavu olejomaleb instalovanou na zdech domů Starého města ve Varšavě, nás inspiroval natolik, že jsme začali uvažovat o něčem podobném v Kojetíně. První pokus o realizaci členské výstavy Signálu pod „širým nebem“, byl v rámci oslav 750 let založení města Kojetína, zahrnut do řady akcí, které se konaly 17. září 1983. Byl to především Velký kojetínský jarmark, sjezd kojetínských rodáků ročníku 1923 a na stadiónu Morava bylo připraveno zábavné odpoledne. Do skrumáže těchto akcí, které slibovaly nebývalý pohyb občanů a návštěvníků, jsme se rozhodli vstoupit se svou výstavou „GALERIE FORTNA“, čili jakýmsi kojetínským „MONTMARTRE“. Ideálním místem pro tuto akci byla úzká ulička zvaná Fortna, spojující kojetínské náměstí s Podvalím. Vysoké stěny budov, které ji z obou stran svírají, poskytovaly potřebnou intimitu prostoru, vynikající měkké rozptýlené světlo a zčernalá, místy opadaná omítka tvořila zajímavý kontrast podkladu pro obrazy.

Vytrvalý déšť, který započal již v noci, svazoval svými provázky oblohu se zemí ještě v šest hodin ráno, kdy se náš tým sešel, aby provedl instalaci. Za hodinu se však obloha umoudřila a pak šlo vše ráz naráz. Kdo měl ruce instaloval, dá-li se tak nazvat mnohdy marné zápolení s tvrdou zdí, ve které hřebíky buď uhýbaly nebo odpadávaly. Navíc se začali rojit první zvědavci, jejich počet vzrostl, když jsme nad vchod uličky zavěsili velký transparent s nápisem „GALERIE FORTNA“ a pod něj, na okapovou rouru přidrátovali rozměrný černý deštník s výrazným názvem PHOTO-GRAPH. V uličce pak nebylo k hnutí. Velké množství lidí se posouvalo nahoru a dolů a čím dál víc ztěžovalo instalaci. Zájem o výstavu byl obrovský. Další a další proudy diváků, kteří již absolvovali frontu na nedostatkové zboží, byli po párku s rohlíkem připraveni konzumovat také naše umění. Projíždějící auta zastavovala a jejich osádky, zlákané výraznou reklamou vcházely do Fortny, aby se dotkly křídel malířské a fotografické Múzy, které se dočasně usídlily v napohled nevábné uličce. Dokonce i pivní skauti z restaurace Pivovar, zlákáni neobvyklým ruchem, nechali piva a žasli, co se s uličkou, která jim dosud sloužila nanejvýš k odlehčení přebytečných tekutin, najednou stalo.

Dlužno podotknout, že mnohý z nich, neměl o naší kulturní činnosti ani potuchy, takže jsme vlastně naplňovali cíl „kulturní revoluce“ a heslo, které jsme si uskutečněním výstavy „GALERIE FORTNA“ dali: nejde-li divák za kulturou, půjdeme s kulturou za divákem. Velmi zdařilá akce „Signálu 64“správnost tohoto rozhodnutí plně potvrdila. Výstavu „GALERIE FORTNA“ jsme pak se stejným úspěchem opakovali v roce 1986 a 1988.

Za dobu svého dosavadního trvání uskutečnila tvůrčí skupina“Signál 64“ 41 výstav, z toho 31 v Kojetíně, 4 v Bochoři, 3 v Přerově, 2 v Tršicích a 1 v Kovalovicích. Podle statistiky v podpisových knihách shlédlo 32 567 podepsaných návštěvníků. Toto číslo je ale neúplné, poněvadž mnozí lidé se z různých důvodů do knihy návštěv prostě nepodepíší.

Zvlášť potěšitelnou byla skutečnost nevšedního zájmu mladé generace. Účast mládeže na našich výstavách vždy převyšovala procentní podíl účasti dospělých. Dlouholetá, mravenčí práce celého tvůrčího kolektivu „Signálu 64“ tak nesla své ovoce a měla nemalý vliv na estetickou výchovu mladých lidí. To oceňovali zejména pedagogové výtvarné výchovy kojetínských základních škol a učilišť, ale také učitelé a žáci výtvarných oborů na ZUŠ v Kojetíně.

Během plynoucího času se však zákonitě dostavili také velmi smutné okamžiky. Náš tvůrčí kolektiv postupně navždy opustili tito členové:
30. 10. 1981 - hudební režisér a zvukař našeho filmového studia Jiří Rumplík,
9. 4. 1983 - malíř František Babiánek,
16. 5. 1992 - zakládající člen „Signálu 64“, výtvarník Jožka Bíbr,
13. 7. 1993 - fotograf Jiří Spáčil
20. 12. 1993 - člen Svazu českých architektů, zakládající člen „Signálu 64“, malíř Ing. arch. Jaroslav Kačírek,
1. 8. 1998 - Čestný člen „Signálu 64“, čtyřnásobný mistr světa ve hře na foukací harmoniku Lubomír Pleva.

Pro náš kolektiv to byly bolestné a nenahraditelné ztráty, které jsme čím dál víc pociťovali. Čest jejich památce a dílu, které nám všem zanechali.